2021

Od pramene k soutoku

Soutok říčky Bobravy a řeky Svratky nedaleko Popovic a rajhradské obory je opuštěné místo s ojedinělými přírodními úkazy, kam odjakživa rád chodím, respektive běhám. Díky své opuštěnosti je místem zároveň jedinečným, protože zde žijí zajímaví živočichové a rostou stromy, keře a květena, které se jinde v okolí nevyskytují. Člověk zde může pozorovat labutě, lysky, poláky, a pokud má trpělivost a štěstí, pak i moudivláčky nebo ledňáčky, kteří se sem uchylují hlavně v mrazivém počasí, protože díky blízkosti čističky odpadních vod zde v zimě stojatá řeka nezamrzá. Je to prostě místo, o kterém každý ví, ale nikdo tam moc nechodí, možná občas nějaký ten rybář, který doufá, že mu volavky a kormoráni pár rybek nechali. Soutok je v každém ročním období jiný a živý a stojí za pravidelnou pozornost.
Upřímně řečeno, v nedalekých Želešicích se mi odjakživa líbily hlavně dvě věci. Moje manželka… a říčka Bobrava ještě pár let před ní. No, říčka! Můj kamarád z Anglie, Jeremy, mě vždycky, když je tady, nezapomene poučit, že v jejich kontextu to rozhodně není řeka, rozhodně ani říčka, ale maximálně tak „babbling brook“, takže bublající potůček. V našem kontextu je to prostě naše říčka Bobrava a je krásná na jaře, v létě… i ve své podzimně-zimní ponurosti. A basta.
Její tok od Radostic až k soutoku znám za téměř dvacet pět let vycházek, cyklovýletů a běžeckých tréninků snad nazpaměť, ale její pramen jsem nikdy neviděl. Tedy až donedávna, kdy jsem uskutečnil svůj odvěký plán doběhnout od pramene Bobravy až k jejímu soutoku se Svratkou. Potřeboval jsem k tomu tři věci: konečně se rozhoupat, naplánovat trasu, při které se budu držet co nejvíce u vody, a pak souseda Toma, který mě tam odveze a nechá ve štychu. Ještě jednou díky, Tome!
Říčka Bobrava pramení nedaleko obce Rudka v okrese Brno-venkov a je nutno dodat, že je místem stejně opuštěným jako její soutok se Svratkou. Je ale nutno zároveň uznat, že místní si dali záležet, udělali si prameniště opravdu hezké a Bobrava, která je ve svém horním úseku opravdu spíše pouhým zurčícím potůčkem, z něj má určitě radost. První kilometr lesním polomem do Rudky mi zabere jen chvíli.
Je ráno, čeká mě ještě 39 kilometrů a mým dalším úkolem je běžet po úzkém travnatém pásu mezi rudeckými záhumenky, kolem strouhy jménem Bobrava, jihovýchodním směrem. Na kraji lesa se rozhodnu Bobravu na chvíli opustit a odbočím prudce vlevo až na samý okraj obce Domašov, protože si z cyklovýjezdu s bratrem pamatuji na krásný sjezd hustě zalesněného kopce jménem Lísek. Chci si jej tentokrát prostě seběhnout, proto hned za Domašovem odbočuji vpravo a pouštím se po modré značce dolů do Chroustovského údolí, kde začíná nádherný dlouhý lesní úsek a znovunalezená Bobrava se představuje ve své plné, ač stále tenké kráse. Klikatí se zleva doprava, vytváří malé meandry, míjí trampská tábořiště a lovecké chaty a spěchá bok po boku s Hornickou cyklostezkou do Rosic u Brna. Zde se, nedaleko křížení frekventovaných ulic Zastávecká a Na Mýtě, opět na opuštěném, zrakům skrytém místě, na jedenáctém kilometru, setkává se značně nazlobenou říčkou Habřinou, která, ač je tokem silnějším, širším i dravějším, dále nese už pouze jméno Bobrava.
Následuje malebný průběh Rosicemi po stezce lemované vrbami a osikami, mezi již mohutnějším a zkultivovaným korytem řeky po levé straně a železniční tratí po pravé, až do Tetčic. Kdo zná jejich okolí, jistě tuší, že úsek mezi nimi a Omicemi bude parádní, a má samozřejmě recht. Dvorek u Tetčic s krásnými selskými staveními, ohradami s koňmi a nádherné lesní cesty kolem řeky provoněné medvědím česnekem mě neomylně vedou až k dřevěnému kříži v Omicích, kde mám za sebou přesně polovinu trasy a výhled na omický lom.
Stále se držím u Bobravy a pod železničním viaduktem před Radosticemi, po necelých dvou hodinách si odškrtávám půlmaraton, 21,1 km.
Z Radostic do Želešic mě čeká starý známý, ale bez debat nejkrásnější úsek s prostornými nivními loukami, starými mlýny, hustými porosty břehů, ale hlavně s opravdu úžasnou Bobravou, která je po vydatných deštích ve skvělé kondici, což se o mně po vydatných večírcích říct nedá, a tak si mezi Ztracenkou a Vojenskou loukou prožívám první menší krizi. Přesto jako vždy vnímám krajinu, která si v některých částech uchovala svůj divoký, takřka nedotčený ráz. Je všední den a nikde nikdo.
Druhou a mnohem větší krizovkou si procházím při průběhu kolem želešického splavu, když po levé ruce míjím náš dům a moc dobře vím o „plzničce v ledničce“. Bohužel mě čeká ještě několik náročných kilometrů za Kulťasem, stále u Bobravy, přes motorest Bobrava až pod viadukt, nahoru přes železniční trať a kolem romantického jezu u Popovic cílovou rovinkou k soutoku.
Musím zmínit, že ona cílová rovinka je za odměnu, je prostě kouzelná. Táhne se úzkou travnatou pěšinkou za popovickými humny, Bobrava je zde rovná jako pravítko, chráněná vzrostlými olšemi a já už zdáli vidím plechovku plzně s manželkou, nebo je to manželka s plechovkou plzně? Mám prostě dost. Každopádně ještě jednou díky, Petro!
Po třech hodinách a čtyřiceti osmi minutách jsem u cíle a stálo to za to.
Ať už se o něco podobného pokusíte během, na kole (určitě zvládnete tam i zpět za jedno odpoledne) nebo to pojmete jako celodenní pěší výlet, říčka Bobrava a krajina kolem ní vás rozhodně nezklamou. A jestli ano, tak ať mě kousne bobr.

Radim

P.S. Holt dlouhý běh, dlouhé vyprávění. Proto děkuji všem, kteří to moje dočetli až do konce, neboť právě vy jste prokázali tu pravou maratonskou vytrvalost a jste připraveni vyrazit hned zítra.